Stanislavského objev herecké kreativity a jeho sociokulturní souvislosti

Téma této studie tvoří Stanislavského pojetí herectví jako tvorby, což souvisí s fenoménem tak charakteristickým pro období modernity, jaký představuje objev lidské kreativity. Proto nebylo možné pominout vývoj, který K. S. Stanislavskij (1863–1938) dovršuje. \r\nJde o vývoj od výkonu v roli k tvorbě postavy a od představení psaného textu k inscenaci. Vůdčím činitelem v divadle se stává režisér. Stanislavskij se ovšem jako režisér a pedagog soustřeďuje na rozvíjení herecké kreativity. \r\nCesta, kterou pro to nachází, vede od slov psaného dramatického textu k tomu, co tato slova živí a co přímo nevyjadřují, ale často i skrývají. Stanislavskij tak odkrývá další cesty modernímu divadlu v rámci vývoje, který nejenom v lékařství zosobňuje Karl Rokitansky s ideou postupu „od zjevného k skrytému“. Ta se stala i jedním ze zdrojů Freudovy objevu nevědomí, jímž se inspiroval i Stanislavskij. Knihu o „tvůrčím podvědomí“, kterou měla řada jeho zamýšlených děl vyvrcholit, nenapsal; nabídl ale v rámci svého „systému“ řadu postupů, kterými lze podvědomí přilákat k účasti na vědomé tvorbě. \r\nPodobné „iracionální zdroje tvorby“ chtěli demystifikovat umělečtí revolucionáři inspirovaní tzv. vědeckým světovým názorem; vězeli přitom zcela v rámci druhé, industriální fáze modernity. Stanislavského snaha o spojení vědomého s nevědomým a techne s poiesis má tím spíš co říct k problematice spojování individuální tvořivosti s týmovými projekty příznačnými pro třetí (současnou) fázi modernity. \r\nZávěr života Stanislavského poznamenal spolu s nemocí zápas se specifickými podmínkami umělecké činnosti v SSSR, v nichž se tvorba (tvorba čerpaná z přirozených zdrojů) jeví jako součást zápasu moderního člověka se smrtí.