\r\n Spojujícím rysem prací spisovatelky, publicistky a občanské aktivistky Otty Bednářové shromážděných v této edici je potřeba svědčit o sobě, o lidech a o době.
\r\n
\r\n Knihu otevírá text, v němž autorka vydává svou životní konfesi. Následující oddíl tvoří pět reportážních próz z let 1976–1980. Otta Bednářová v nich – slovy Jana Tesaře – „nalezla novou, osobitou a pregnantní formu“, dokázala však především zdárně propojit věcný, neokázalý vypravěčský styl s vyjádřením situací bolesti a utrpení, statečnosti a vzdoru, ale i z druhé strany podlosti a nízkosti. Je-li dobře napsaný literární útvar výpovědí úplnější než jakýkoli ze souvislostí vytržený dokument, pak prózy Otty Bednářové zachycují okamžik proměny dokumentu v literaturu, a právě v tom tkví jejich jedinečnost.
\r\n
\r\n Druhý oddíl shrnuje autorčina svědectví s nespornou osobní i společenskou hodnotou, mezi nimi pak zvláště to o událostech v prvním srpnovém týdnu po sovětské okupaci roku 1968 v redakcích pražských sdělovacích prostředků. Tento text zde publikujeme poprvé, stejně jako řadu dalších.
\r\n
\r\n Kniha, která vychází k významnému životnímu jubileu Otty Bednářové, dále obsahuje ediční poznámku a komentáře, soupis autorčiných textů, rozhlasové a televizní tvorby a medailon.
\r\n
\r\n R. K.
\r\n
\r\n Česká literatura má již četná díla, jež se zabývají situací v žalářích. Po příslušných stranických usneseních, odsuzujících „minulou praxi“, se takové práce čas od času bezmála hromadily. Některé z nich byly velice sugestivní. Samozřejmě se skoro všechny věnovaly případům politickým – však také ony byly předmětem dodatečných rehabilitací a odsudků. Ale to, co česká literatura nemá (to, co u nás známe jen například z literatury ruské), je živý, dnes a nedaleko od nás trpící člověk, jenž je předmětem spisovatelčina účastného a laskavého zájmu zcela bez ohledu na politické souvislosti i na jeho vinu před zákonem státním i Božím.
\r\n
\r\n (Jan Tesař o próze Otty Bednářové Jak jsem šla navštívit Klementa Lukeše)
