Veni, veni

„Svého Boha nepokoušej / vírou v budoucí život / natožpak ten věčný, / v lehké a jasné dny, neurčité naděje.“ Po básnickém debutu Mýtinami, jenž se dočkal nadšeného přijetí ze strany literární kritiky i čtenářstva, vydává Klára Krásenská básnickou skladbu Veni, veni. Zvolání převzaté z latinského hymnu Veni, veni Emmanuel se neodehrává v neproblematické poloze touhy. Předchází mu rozchod s Bohem smrti, s nímž nelze žít, rozchod, který se musí odehrát, aby se báseň mohla stát očekáváním Jiného, odpoutáním vzpurného Prométhea. „Když se odchází do noci / už to tak bývá, že se jeden nevrátí.“