Ostýchaví přátelé. Dopisy Josefa Škvoreckého a Václava Havla

Václav Havel (1936–2011) a Josef Škvorecký (1924–2012) patřili k nejvýznamnějším osobnostem české poválečné literatury i kulturního života. Oba autory spojoval mj. fakt, že si nikdy nezadali s komunistickou mocí: i na půdě progresivního Svazu československých spisovatelů v druhé polovině šedesátých let působili téměř jako outsideři. Nikdy se však osobně nesblížili. Josefa Škvoreckého možná svazovalo i vědomí, že v postavě světoznámého dramatika Hejla z románu Mirákl Havla příkře zkarikoval, a záhy si uvědomil, že „Dannyho pohled“ v tomto případě nebyl dostatečně pronikavý.

Dopisy, které si vyměňovali od roku 1976 až do prosince 1989, kdy se stal jeden z adresátů prezidentem a druhý na čas jeho poradcem, přesto nejsou nezajímavé. Umožňují nám sledovat přípravu tří publikací, které manželé Škvorečtí Havlovi vydali ve svém nakladatelství Sixty‑Eight Publishers, ale můžeme také nahlédnout do Škvoreckého strategických, nejen nakladatelských, ale i společenských, ba politických úvah. Z Havlových dopisů je zase zřetelně patrná postupná proměna zdvořilého disidenta ve velkorysou, ale cílevědomou a z hlediska soudobých dějin republiky nakonec vlastně klíčovou osobnost.