Portréty českých, moravských a slezských měst a hlavního města Prahy od Lumíra Čmerdy. Publikace obsahuje 85 celostránkových reprodukcí pastelů, které vznikaly v rozmezí let 2001 až 2014. Záměrem autora bylo do současné"blbé nálady" přispět připomínkou krásy našich měst i vkladu řady vynikajících osobností, na něž dnes přečasto zapomínáme. Kniha může svým provedením posloužit jako vhodný dárek.
Určitě by se našla řada občanů, kteří by za verš země česká domov můj ochotně připojili slovo bohužel. Není to nic víc než projev pesimismu: v této zemi není všechno v pořádku a tak se sluší si zoufat. Nebo alespoň lamentovat. Ti otrlejší mohou dojít až k pohrdání. Je v tom možná i trochu komplexu méněcennosti, Minderwertigkeitkomplex: jsme horší než jiní a tak se od toho čecháčství distancujme. Jsou však okamžiky, kdy tato skepse na chvíli pomine. Každá zlatá či jiná medaile ve sportovním klání zázračně probudí v lidu českém vlnu vlastenectví. My máme zlato. My jsme vyhráli. My, kteří jsme seděli u televizorů a koukali na to, jak sportovec s vypětím všech sil bojuje. My však jsme si tu medaili přivlastnili, protože najednou jsme přece taky Češi. Ale jak pak plynou dnové, češství v lidu zvolna slábne a za týden už se zase lamentuje. Neříkám, že motiv k nářku schází. Smutné ale je, že to negativum přebije všechno krásné, co nám naše vlast nabízí. A už je to tady. Slovo vlast se stalo pro mnohé jakýmsi vznešeným archaismem, kterému slušelo devatenácté století, zatímco ve dvacátém nám ho nahradil pojem socialistický internacionalismus a v jednadvacátém neviditelná ruka trhu. Ne, není to s námi tak zlé, trochu jsem to přehnal, my co píšeme, tomu říkáme nadsázka. Pořád ještě je hodně těch, kterým slovo vlast nezhořklo na jazyku a jsou hrdi nejen na Zátopka či Špotákovou, ale i na krásnou Prahu, novou vlnu českého filmu, na Karla Čapka, Václava Havla a na sametový Listopad, na Oscary, které získali čeští filmaři, na plzeňské pivo a Hradčany, na Karla IV. a Tomáše Masaryka, na Karlštejn, Pernštejn, Grabštejn, Valdštejn, Potštejn a další štejny a všechna ta nádherná sídla a chrámy, které jsou dědictvím naší minulosti, ale i přítomnost nám poskytuje důvody k hrdosti, stačí jenom si všímat. Slovu vlastenectví už asi jeho dávný význam nevrátíme, jeho smysl by bylo však dobré si uchovat. V duši, v srdci, v mysli, ve svědomí... nechť si ho každý uchová v čem chce, ale nedejme mu zahynouti. Bylo by to k naší škodě. Jiří Suchý
