Monografie zkoumá vztah mezi technologií\r\npsaní, genezí textu a poetikou literárního\r\ndíla. V centru zájmu se ocitá konkurence\r\nmanuálního a strojového psaní jako dvou\r\nzákladních technologických postupů, jež\r\nvstupovaly do významotvorného kontaktu\r\nod osmdesátých let 19. století až do konce\r\nosmdesátých let století následujícího, kdy\r\npsací stroj nahradila elektronická média.\r\nOdhaluje, že nejprve byl psací stroj vnímán\r\njako kompenzační pomůcka pro hendikepované.\r\nUž na přelomu 19. a 20. století si však\r\ntento vynález našel své propagátory mezi\r\nnovináři a prozaiky. Stíral však jakoukoli\r\nindividualitu rukopisu a odpovědí byly autorské\r\nknihy jako komplexní artefakty. Psaní\r\nna stroji bylo považováno za typicky ženské\r\npovolání – ovšem byly opravdu české spisovatelky\r\npísařkami?