Přestávka skončila

Třicátník Marcello Gori, absolvent filozofické fakulty v Pise, žije vinou vlastní životní pasivity v limbu prekariátu v rodném Viareggiu, chlácholen citátem z Calvinova Rozpůleného vikomta: „Někdy se člověk cítí neúplný, a zatím je pouze mladý,“ třebaže léta ubíhají a jeho vrstevníci se vydávají vstříc dospělosti a závazkům. Na doktorát se přihlásí jen „na just“ a v konkurzu nakonec uspěje víceméně náhodou. Jeho školitel, uctívaný i obávaný univerzitní „baron“ přezdívaný Slovutný, mu vnutí téma disertace, jímž je literární dílo již zesnulého Tita Selly, levicového teroristy ze 70. let, a Marcello se odhodlaně pouští do rešerší v archivech, které mu přinesou nejedno překvapení. Zároveň proniká do zákulisí akademického světa, plného bizarních pravidel, intrik a mocenských bojů, jež jsou pro nezúčastněného čtenáře, a zpočátku i pro něj, zdrojem nevěřícného údivu a náramného veselí.

Zábavný a současně závažný román Daria Ferrariho nabízí „po ecovsku“ románů hned několik: do směšnohrdinského příběhu nerozhodného Marcella, který lze číst jako román univerzitní i vývojový, jsou vloženy pseudomemoáry Tita Selly a jeho ozbrojené brigády, jež mají fiktivní hrdiny, ale jsou zasazeny do historicky naprosto věrného kontextu. Autorovi se podařilo udržet oba hlavní příběhy pohromadě, neustále si totiž pohrává s prolínáním fikce a skutečnosti, života a literatury, aby ukázal jejich obousměrnou prostupnost. Návrat do sedmdesátých „olověných“ let, charakterizovaných politickým i obecně názorovým extremismem, násilnými protesty, eskalací teroristických útoků a často krátkozrakými plány na to, jak změnit svět, se z hlediska dnešní situace v celospolečenském dění nejeví jako záliba v retropříbězích, nýbrž jako upřímná snaha nedávnou minulost lépe pochopit a třeba se z ní i poučit.