\r\n Soubor Umění a psychoanalýza byl napsán v osmdesátých letech minulého století, kdy jeho autor Milan Nakonečný, tehdy odborný asistent vyučující psychologii na Filosofické fakultě UK v Praze, byl jako „politicky nespolehlivý“ vyhozen z vysoké školy a kdy také z politických důvodů nemohl vyjít tento soubor v knižní podobě. Po mnoha letech autor text, spolu s několika jinými, nalezl a rozhodl se ho v přepracované podobě vydat. V této knize svůj zájem o malířství a poezii propojuje s kriticky pojatou psychoanalýzou, která se o poezii a výtvarné umění hluboce zajímala. A naopak, literární i výtvarný surrealismus byl závislý na psychoanalýze. Psychoanalýza současně byla a dodnes je pro mnohé kunsthistoriky a teoretiky umění, ale i po řadu teoretiků psychologie „l’enfant terrible“ empirických věd, redukujících estetické zážitky na modely informace a lidského chování. Autor se pokouší o kritický přístup k psychoanalýze jako poznatkům intuitivních klinických zkušeností zpracovaných do pozoruhodného systému vědeckého poznání, které i přes řadu omylů přineslo revoluci do pojetí lidské psychiky, její výstavby a zejména dynamiky. Umělecká činnost všeho druhu je činnost v podstatě duševní a jako k takové k ní psychologie i psychoanalýza může říci mnoho zajímavého.
\r\n
\r\n Tak zvané „avantgardní umění“ v souvislosti se společensko-ekonomickým rozvojem a závaznou racionalizací otevřelo umění mnoho pozoruhodných cest až k vrcholům „abstraktního expresionismu“, cest, jimiž bohužel proklouzlo mnoho umělecky bezcenného nihilismu do náručí snobismu. Umělecké artefakty už dnes nejsou namnoze spojeny s tvorbou a prožíváním krásy, ale jen se všudypřítomným principem zisku a ztrátou cti nazývat se uměleckými. Tak se autor této knihy s jejími čtenáři loučí kapitolou nazvanou příznačně „Sbohem, kráso“.
