Historie šílenství v době klasicismu

Foucaultova disertační práce Historie šílenství je prvním z jeho velkých „archeologických“ spisů. Jejím tématem je způsob, jakým byl v moderních evropských dějinách pojímán fenomén šílenství. Foucault zde analyzuje – počínaje tím, co označuje jako „velké uvěznění“ – několik historických konstelací, které v nejrůznějších kontextech charakterizovaly vztah západní kultury k postavě šílence. Šílenství je zde spíše než jako biologický či medicínský fakt analyzováno jako kulturní jev, jehož tvářnost se v moderní době pozoruhodně proměňovala od epochy k epoše. Foucault se sice od tohoto textu později do jisté míry distancoval, pro nás je ovšem podstatné, že Historie šílenství nese všechny charakteristické rysy Foucaultova raného myšlení: diskontinuitní pojetí dějin, tendenci uvažovat o dějinách spíše se zřetelem k prostoru než k času, a také jistý estetizující rozměr, zcela zjevně patrný zvláště na posledních stránkách knihy, kde Foucault uvádí šílenství do vztahu k literatuře s pomocí pojmu „absence díla“. Nezkrácené původní vydání, které je zde v českém překladu publikováno poprvé, rovněž obsahuje pasáž o Descartesovi a o vztahu mezi myslícím subjektem a možností šílenství. Právě tato pasáž díky pozdější reakci z pera Jacquese Derridy (a následné ostré Foucaultově odpovědi) zavdala podnět k jedné z nejslavnějších filosofických polemik 20. století.