Zikmund Lucemburský

Zikmund Lucemburský byl druhorozený\r\nsyn císaře Karla IV., římský\r\nkrál a císař, jehož skráně zdobily\r\ntaké uherská a česká královská koruna.\r\nTéměř půlstoletí patřil k největším\r\na nejúspěšnějším vládcům\r\npozdního středověku a především\r\nv Německu a Maďarsku jej považují\r\nza jednoho z nejvýznamnějších\r\npanovníků. Vyřešil dlouhé papežské\r\nschizma, usiloval o reformu církve, prováděl skutečně evropskou\r\npolitiku, posílil postavení římské říše i jejího vládce a nakonec\r\ndosáhl i usmíření katolické církve s husitskou. V Čechách se naopak\r\nvždy těšil pověsti „lišky ryšavé“, která mnohokrát oklamala\r\na podvedla svého bratra Václava IV., vylákala do Kostnice\r\na nechala upálit Jana Husa a vedla proti husitům dlouhé a kruté\r\nválky, které zcela zdevastovaly zemi. Ani poté, co skutečně usedl\r\nv roce 1436 na český královský trůn, neprojevil se jako panovník,\r\njemuž skutečně leží na srdci blaho a prospěch jeho země.\r\nUž současníci charakterizovali Zikmunda Lucemburského jako\r\n„muže dvou tváří“, který vždy sledoval především vlastní prospěch\r\na neváhal lhát i podvádět, ale byl také schopný kompromisu\r\na po svém otci mistrem diplomacie. Stal se tak v mnoha směrech\r\njeho důstojným pokračovatelem a jako první přišel s ideou\r\nvytvoření „podunajské monarchie“ z českých, rakouských a uherských\r\nzemí, která se stane účinnou hrází proti osmanským výbojům\r\ni proti odstředivým tendencím v německých oblastech.\r\nV mnohém tak předběhl svou dobu – možná právě proto byl a je\r\nstejně nekriticky obdivován a veleben jako odsuzován a pomlouván…