Autor sepsal svou epopej nikoli jako patetický\r\npříběh tohoto literárního žánru, ale jako\r\nveršovaný popis života v terezínském ghettu.\r\nReportáž tvoří chvatně zapisované reflexe,\r\njimiž si Hartmann pomáhal pochopit osudy\r\nobyvatel ghetta. Zároveň chtěl zanechat\r\nsvědectví o životě, událostech a o těch, kteří\r\nse v předtuše své smrti „modlili za mír věčný,\r\nlidství a lásku“. Z jednoduchých veršů\r\nse skládají lehce ironické obrázky z ghetta\r\npřecházející v baladu, kterou její autor píše\r\nstále více s „úsměvem skrze slzy“. Se svou\r\nzvětšující se nostalgií a s ohledy k předpokládaným\r\nčtenářům zanechává své poznání\r\ntěm, o nichž věřil, že mu budou chtít porozumět.