Fakta musí zatančit

\r\n Proč bez detailu nelze nazřít celek? Čím se liší fakt od faktu prezentovaného čtenářům? Je skutečně Chladnokrevně Trumana Capoteho prvním románem non-fiction? K čemu může reportérovi posloužit hodně dlouhá šála? Proč je Hanna Krallová Mondrianem reportáže, a nikoli Chagallem? Jak Ryszard Kapuściński využíval své spisovatelské svobody? Je reportáž gonzo jen Amerika na drogách? „Slovo plní v reportáži úlohu svědka. Svědkové se však bohužel čas od času míjejí s pravdou, i když předtím přísahali, že nebudou lhát,“ říká Szczygieł. „My, reportéři a reportérky, se ocitáme v trojitém klinči (ve sportu nic takového nejspíš neexistuje, ale chci tím zdůraznit komplikovanost situace). Na jedné straně je svět, jehož setrvačníkem bývá lež, a máme tu i zpovídané osoby, jejichž paměť není vždy stoprocentní. Na druhé straně jsme tu pouze my sami: naše oči, naše uši a naše mozky, a tedy jen dost omezený percepční aparát. Na třetí straně pak stojí neobjektivní, poněkud svévolný jazyk, který nedokáže být věrohodným svědkem.“ Nová kniha Mariusze Szczygieła je vyznáním lásky k reportáži a současně četbou pro milovníky tohoto žánru i pro všechny ostatní, kdo mají určité pochybnosti o jeho věrohodnosti. Zároveň však může posloužit jako příručka těm, kteří se sami chystají psát

\r\n