Zena Kaprála znám řadu let a četl jsem snad všechny jeho texty. V knížce Uvnitř vně jej tak poznávám na první přečtení. Jsou to až barokní obrazy, Zenovo poselství, účtování se světem, se životem, jeho nenápadně břitký humor nebo lehká ironie, malý osten. Kaprál se pohybuje světem a dějinami. Tu zabrousí do antické mytologie, tu se obrátí k Bibli, tu k Egyptu, k jednotlivým básníkům, jako třeba k Rilkemu. Odtud se pak zkoumavě obrací k nám samým, k sobě samému. Dívá se do tváře všemu a všem, i Smrti. Jeho jazyk je bohatý, obrazy až manýristické, sdělení lakonické, ale někdy se neočekávaně zatne do srdce. Kaprál je básník, jakých nemáme mnoho: ojedinělý svou šíří od hluboké spirituality až ke zdánlivé banalitě. Stojí vedle básníků již klasiků: vracíme se k nim, opětovně zasahováni silou jejich slov. Arnošt Goldflam
