Daniel - Rozhovory o uskutečnění

Tento pojem se u Bubera dotýká uskutečňování se nestvořeného skrze stvořené, a zvláště jeho lidské reflexe prostřednictvím „odpovědí“, tj. činů. Podrobněji je rozvíjen v kapitolách o zaměření, skutečnosti, smyslu, polaritě a jednotě. Na protikladu k „orientovanosti“, „obeznámenosti“, což je přístup k životu opírající se o zděděné jistoty, autor líčí realizaci, která není uskutečňováním nějaké „ideje“ skrze lidské působení (jak bylo někdy mylně chápáno i Buberovo pojetí uskutečňování Boha), nýbrž činěním světa skutečným pro božskou přítomnost – gottwirklich. br K stavu mysli, jenž je jedním z předpokladů tohoto procesu, nás autor uvádí právě skrze iniciační možnosti dialogu, v němž se řeč dotýká podstaty. Účastníci vždy směřují k bodu prožitku smyslu – toho, co vyslovili, i sebe sama v rozvinutí do vzájemnosti; k transformaci. Každý rozhovor je zasazen do konkrétního prostředí (hory, město, divadlo, zahrada, moře), které hraje roli světa, jenž je střídavě objektem i subjektem, vstupujícím do vědomí podstatným způsobem. br Proces duševního sjednocování se popisuje v jednotlivých fázích (sestup do propasti chaosu, nalezení směru a sjednocení sil na základě jediného zaměření), přičemž významný je dynamický prvek. Součástí „přemostění“ propasti je setkání s „tisícijmennou i bezejmennou polaritou veškerého bytí“ a vytvoření duševní jednoty zevnitř této tenze. Východisko je následně spojeno s duševní aktivitou „zaměřování se“, kterou lze srovnat s činností stvoření na rozdíl od pasivního spočívání. br Vzniklá jednota neexistuje jednou provždy, nýbrž neustále pokračuje a obnovuje se. I Království Boží je tak „královstvím nebezpečí a odvahy, věčného začínání a věčného stávání se, otevřeného ducha a hluboké realizace, královstvím posvátné nejistoty“.