Druhý díl tragédie Faust byl dlouhou dobu považován za nesrozumitelný, avšak ve dvacátém století byl jeho význam, a tedy i význam díla jako celku, doceněn. Goethe v něm opouští individuální osudy, shrnuje sumu svého, potažmo lidského poznání. Faust dále testuje jeho hranice, zakládá rodinu, podniká, aby nakonec ve svém snažení vize v podstatě politické selhal - přesto, že umírá v iluzi opaku. Sluha a pokušitel Mefisto selhává rovněž, neboť se vyjeví, že Faustova duše mu - v rozporu s očekáváním - nemůže náležet. Goethe mistrně propojuje filozofické i politické myšlenky s poetickým vyjádřením, čímž vytváří dílo, které oslovuje nejen intelekt, ale také emoce.
