Romeo a Julie/Romeo and Juliet

Dva mladičtí veronští milenci jsou díky Williamu Shakespearovi (1564–1616) snad nejslavnějším mileneckým párem evropské kultury; znají je i ti, kdo tragédii slavného Alžbětince nikdy neviděli ani nečetli. Hra je také snad největší oslavou lásky, lidského citu, který je se vší svou bezbrannou zranitelností schopen postavit se předsudkům, rodové zášti, intrikám, posměchu a nenávisti.

Velké činoherní divadlo by se mělo k této hře pravidelně vracet a zprostředkovat vždy novým generacím diváků onen prožitek citu – a starším generacím jej připomenout. Příběh, plný nebezpečných a smrtících pouličních bitek, ale také citových vyznání, se slavnou balkonovou scénou, s nezapomenutelným Mercuziovým monologem o královně snů Mab, s mileneckou hádkou po noci lásky, zda ranní pěvec, který je budí, je slavík, či skřivan, i s předstíranou sebevraždou, která se vymkne v tragický závěr hry, se dočkal řady zpracování – také ve filmu, opeře, baletu, muzikálu. Neuškodí proto vrátit se k jeho původní podobě, jak ji napsal dodnes nejhranější evropský autor před čtyřmi sty dvaceti lety – a v současném překladu Jiřího Joska nechat zaznít bez dekorativních modernizací silný příběh v jeho základní jevištní účinnosti.

Romeo a Julie je pro inscenátory i diváky vzácnou příležitostí vrátit se do světa poezie, představivosti a hlubokého citu, hodnot, které dnes tak často postrádáme, a které se ve vrcholné dramatické básni utkají s fyzickým násilím, pragmatismem, intrikami a propastnou nenávistí. Takový dramatický konflikt obou krajních poloh lidského bytí na tomto světě nás může obdařit novým pochopením vyššího smyslu lásky v našem každodenním životě.