\r\n Mistrovské vizionářské dílo Ernsta Jüngera odehrávající se na odlehlém skandinávském ostrově patří mezi neprávem opomíjené skvosty německé literatury poloviny minulého století. Tato novela, rozsahem nevelká, myšlenkově však nesmírně bohatá, plná znepokojivých obrazů a apokalyptické imaginace, je další ukázkou autorova hutného vybroušeného stylu, jeho schopnosti vnímat vnitřní předivo věcí a jejich skrytých souvislostí i líčení přírodních krás. Je typovou studií válkou sežehnutých duší, částečně autobiografickou, vyprávěním o hledání zasvěcení a nového začátku, příběhem o utrpení a znovuzrození. Ernst Jünger (1895–1998) je českým čtenářům znám svou slavnou novelou Na mramorových útesech, filozoficko-politickou esejí Chůze lesem, nedávno vydaným Válečným deníkem a knihou V bouřích ocele. Návštěva na Godenholmu se z této slavné řady poněkud vymyká. Poprvé vyšla v roce 1952 a poté v němčině již jen jednou jako součást sebraných spisů. Kniha byla současníky nepochopena a v podstatě zapomenuta. Anglicky vyšla teprve před několika lety, což naznačuje vzrůstající zájem o tento ztracený klenot, vysoce ceněný svého času například Gottfriedem Bennem.
\r\n
\r\n K tomu, že dílo úplně nezapadlo, paradoxně přispělo rozvíjející se studium psychedelických látek a skutečnost, že objevitel LSD a spisovatelův přítel Albert Hofmann z něj obšírně cituje ve své knize LSD, mé nezvedené dítě – Jüngerovi zde věnuje celou jednu kapitolu. Návštěva na Godenholmu je totiž prvním literárním svědectvím o účincích LSD, které na sobě Jünger s Hofmannem na začátku padesátých let opakovaně zkoušeli. V knize samotné však není o drogách ani zmínky a její poselství tkví v něčem zcela jiném. Její trestí je zkušenost nihilismu, jeho překonání a odkrytí hlubšího řádu skutečnosti.
