Pomalu tančím a nic se neděje

\r\n„První opravdovou báseň jsem napsal, když mi bylo šestnáct. Ještě v ní bydlel Rimbaud, ale byla už moje. Byla o lásce a touze – o lásce, co proklouzla mezi prsty.

\r\nMůj otec měl velkou knihovnu a v ní měla poezie významné místo. Někteří básníci mi byli blízcí hned, ale víc bylo těch, kteří mě neoslovili. A tak to u většiny z nich zůstalo až dosud.

\r\nPsal jsem hodně. Potřeboval jsem psát. V době dospívání (ale i dospělosti) může být poezie lékem - cestou, jak zvládnout neklidné nitro. Není to ale zrcadlo, obraz nemusí být přesný a pohledy na svět mívají různé úhly... a čtenář má právo na vlastní pocit.

\r\nKdyž napíšete báseň v šestnácti, je to výkřik. Když píšete poezii ve zralém věku, je to výzva. Je to vášeň, které se nelze zbavit.

\r\nMám rád poezii, kde slova jsou živá, mají různý tvar, zvuk, rytmus, mají různý význam. Báseň může být abstraktní a nemusí mít děj a příběh, ale musí v ní být emoce, koncentrovaný a velmi silný pocit.“\r\n