\r\n Patrika Ouředníka není třeba představovat. V 70. letech se podílel na činnosti Jazzové sekce, vystřídal řadu různých zaměstnání, mj. pracoval jako knihkupecký příručí, archivář, skladník, sanitář, listonoš, domácí dělník. V roce 1984 emigroval do Francie, kde zprvu působil jako šachový konzultant, později jako knihovník. Večerně vystudoval francouzskou literaturu a navštěvoval přednášky o dějinách idejí a dějinách náboženského myšlení. V letech 1986–1998 byl redaktorem a vedoucím literární rubriky ve čtvrtletníku L’Autre Europe. Jeho kulturní zakotvení je podvojné. Je silně ovlivněn francouzských myšlením, francouzskou prózou a francouzskou esejistikou, ale přitom zůstává připoután k českému (či středoevropskému) prostoru a právem se cítí být součástí českého kulturního milieu a české literatury. Je autorem dlouhé řady textů – od románů ke slovníkům –, z nichž připomínáme alespoň Europeana. Stručné dějiny dvacátého věku. (Paseka 2001; 2002; 2006; Volvox Globator 2012), celoevropsky úspěšnou knihu, přeloženou do mnoha jazyků. Je tedy patrné, že Ouředníkova kulturní pozice je ojedinělá. Přinesl do Čech francouzský esprit, smysl pro subtilní ironii a jistý typ divokého a provokujícího (jarryovského) humoru, ale také vnutil francouzskému prostředí řadu témat, jež vyrostly z české půdy. Ohlasů – a ochoty k dialogu – se mu dostalo spíše ve frankofonní zóně než v Čechách.
\r\n
\r\n Předkládaná kniha pak odpovídá na řadu otázek: Co zaujalo jeho francouzské kritiky? V čem tito kritici vidí české prizma těchto textů? A liší se francouzské přijetí jeho díla od českého? Jak se vyvíjí a vyvíjelo? Jsou Francouzi schopni zachytit – a ocenit – jiné historické povědomí? Kniha, která přináší výbor z francouzských a belgických recenzí na všechny Ouředníkovy knihy, které ve Francii vyšly, od roku 2002 do současnosti, tak může pomoci lépe zakreslit naprostou původnost Ouředníkovy kulturní pozice. Pozici autora, který je dnes vedle Kundery ve Francii nejznámějším českým jménem.
