Norský spisovatel Tarjei Vesaas (1897–1970) byl jedním z ústředních představitelů norské literatury 20. století. Román Bělidlo (Bleikeplassen, 1946) patří k jeho zralým prózám, vystavěným na půdorysu jednoduchého realistického příběhu, který prostoupen symbolickými významy a jako celek vytváří působivý obraz lidské existence.
Bělidlo je symbolické místo „konečné, přírodními živly dovršené očisty od špíny, všeho toho nekalého, s čím se potýkají doslova i v přeneseném smyslu lidé v prádelně jednoho malého města. Bělidlo vznikalo původně jako náčrt k divadelní hře, za války ho autor přepracoval v román a v roce 1953 na popud divadelníků opět zdramatizoval. Na formě románu je divadelní prvek znát. Velký podíl dialogů je však v souladu jak s realistickou rovinou, tak se záměrem románu: ukázat, k jaké tragédii může vést nefungující komunikace mezi jinak blízkými lidmi. Románové postavy jsou prostí lidé, kteří nejsou zvyklí ani schopni své pocity verbalizovat, nanejvýš je v rozjitřeném stavu vnímají v metaforách ze světa přírody. (…)
Ačkoliv se Vesaas ve své rozsáhlé tvorbě (vydal na dvacet románů, čtyři sbírky povídek, šest sbírek básní a tři divadelní hry) nevěnoval výslovně norským tématům a zaměřoval se výhradně na životní situace člověka obecně, vnímal zvlášť citlivě jeho iracionální, až zničující pudy, nacházíme u něj díky symbolické stylizaci v plné míře to, co jsme si navykli obdivovat na severské literatuře 20. století: bytostné sepětí člověka s přírodou a nebezpečnou souvztažnost jeho nezvládnutých vášní s přírodními živly,“ píše v doslovu překladatelka románu Helena Kadečková.
