Rty na sněhu

Rty na sněhu Vladimíra Binara (* 1941) svým titulem ostře kontrastují s předchozí knihou básní Hlava žáru (2010), jež byla výrazně poznamenána šedesátými léty, jejich celkovou atmosférou, dějinnými proměnami a básnicko-uměleckými výboji. Sbírka Rty na sněhu, rozčleněná do oddílů (1969; 1970; Rty na sněhu) a dovršená polyfonním Rekviem, je vymezena léty 1969–1972, tedy obdobím po ruské okupaci: prostupuje ji dusivé ovzduší těchto několika let. V závěrečném Rekviem se města živých, metaforicky „lázeňská místa“, proměňují v města „mrtvých domů“, jejichž ulicemi bezcílně putují mrtvé stíny, vrhané měsíčním světlem. Ve sbírce se dějinné dění prolíná s milostným zmarem osudové lásky a s přírodou zasaženou týmž postupným zmrtvěním, není tedy prvoplánově komponována historicky, ale spíše vyznívá intimně, což však překvapivě kontrastně odhaluje a dovršuje až závěrečné symfonicky vystavěné Rekviem. \r\n\r\n