\r\n V knize Rybí krev našel Jiří Hájíček své velké téma. Českobudějovický rodák se s příběhy lidí, jejichž domovy musely ustoupit stavbě jaderné elektrárny Temelín, setkával už od mládí. Z Purkarce, který částečně zatopila Vltava po výstavbě přehrady dodávající vodu pro Temelín, dokonce pocházel rod jeho maminky. Atmosféru umírajících vesnic mohl vidět na vlastní oči, faktografické podklady našel při zkoumání dobových materiálů, konkrétní příběhy slyšel od pamětníků, roztroušených po zániku svých domovů po panelových sídlištích.
Napsal silný příběh o ztrátě kořenů a marném boji proti jaderné elektrárně (marném bez ohledu na vládnoucí režim), ale také o rodinných vztazích, rozvrácených a poškozených v nevlídných časech. Hana se po letech strávených v cizině vrací domů, aby se setkala s několika důležitými lidmi svého mládí. Rodina, přátelé z dětství, staré lásky – tato setkání probouzejí vzpomínky, ale na všech jako by ležel stín, který se zvedne až na samém konci knihy. A nejde jen o stavbu elektrárny; vedle velkého dramatu zanikajících vesnic se tu odehrává i mnoho menších dramat soukromých, jejichž kořeny sahají hluboko do minulosti. Jiří Hájíček tu opět dokázal, že dovede čtenáře upoutat od první do poslední stránky. Stejně jako ve svých předešlých knihách Zloději zelených koní nebo Selský baroko (Magnesia Litera za nejlepší prózu) píše o obyčejných lidech, které dobře zná, a sleduje jejich příběhy s pochopením a soucitem, tentokrát navíc suverénně rozkročen mezi dvě časové roviny.
Kdo chce, může číst Rybí krev jako napínavou detektivku; kdo hledá venkovský román v nejlepším slova smyslu, nebude zklamán; kdo je zvědavý na reflexi velkých společenských změn na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století a jejich důsledků, v Rybí krvi ji najde. Zatím nejlepší román Jiřího Hájíčka právem získal ocenění Magnesia Litera 2013 jako Kniha roku.
